Narodil jsem se v Plzni na Slovanech, v porodnici vedle polikliniky, jejíž vchod zdobí socha nahé ženy (dílo Jiřího Hanzálka s názvem Uzdravená). Jako malý kluk jsem měl problémy se zánětem středního ucha a tak pro mě byla tahle budova spojena s bolestí. Taky mi tam trhali mandle. Když jsem pak ale vyšel ven a viděl tu nahou ženu, pocit bolesti byl ten tam a já obdivoval její krásu. Odtud asi pramení můj celoživotní zájem o vyobrazení ženy v rouše Evině. Figurativní kresbě jsem se věnoval později, na škole umění Munson Williams Proctor Intitute v New Yorku, kam jsme jako rodina emigrovali v roce 1987. V roce 1991 jsem přestoupil na The Cooper Union School of Art – školu umění na Manhattanu. Věnoval jsem se malbě a sochařství, ale nakonec mi učarovala architektura, možná i proto, že jsem v Plzni studoval na stavební průmyslovce. Přestoupil jsem na pětiletou fakultu architektury, kterou jsem v roce 1997 zakončil diplomem.   

Od té doby jsem se profesně věnoval stavbám mrakodrapů na Manhattanu, ale mé večery patřily newyorským slečnám. Mnohé se mnou i bydlely (určitě si vzpomínáte na seriál Friends, tedy Přátelé). Byl jsem požehnaný štěstím na spolubydlící nebo přítelkyně, jejichž krásu jsem musel zaznamenat. Od té doby uplynulo hodně vody (poslední výstavu v Plzni jsem měl před 18 lety) a proto jsem se k tématu ženy vrátil. 

Pro tuto výstavu s názvem Všudykrásy, která se koná v Hotelu U Pramenů, jsem připravil sérii obrazů Prameny, kde se prolíná žena s vodou. Obě, ženu i vodu, vnímám jako zdroje života, z ženy i vody pocházíme, prameníme. 

Jiří Boudník, říjen 2024, Plzeň