Rozhovor pro  reporterpremium.cz

Nejhorší bylo to ticho. Bál jsem se, že už tam nikdo živý není

Když se řekne 11. září, vybaví se mu, jako řadě dalších, vzpomínka na hořící věže Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku. K tomu mu na mysl vytane nepříjemný štiplavý pach. Podobný jako když se pálí elektrické kabely nebo plast. „Občas stačí, aby někdo řekl jediné slovo, a najednou jsem zase přímo tam,“ říká americko-český architekt Jiří Boudník, který při útoku na WTC žil v New Yorku a který na místě neštěstí pomáhal záchranářům. Později vytvořil modely, které jim pomáhaly s orientací na místě.

Asi každý si pamatuje, co dělal, když 11. 9. 2001 teroristé zaútočili na Světové obchodní centrum. Vy jste byl necelé dva kilometry odsud, v Brooklynu. Co přesně jste dělal?

Pracoval jsem jako projekční inženýr při výstavbě budovy Federálního soudu, zrovna jsme měli kontrolní den. Během schůzky mi volala známá, že do severní věže narazilo letadlo. Mluvila o tom, že pilot malého letadla, cessny, asi dostal infarkt. Řekl jsem jí, že je mi to líto, ale že mám schůzku a ozvu se jí později. Když jsem položil telefon, začaly všem zvonit pagery. Takové buzzery, které se rozezvučely, když vám někdo volal, a vy jste doběhli do budky a zavolali zpátky.

Porada pokračovala normálně dál?

Asi po dvaceti, třiceti minutách se rozletěly dveře a hlavní stavbyvedoucí s očima navrch hlavy křičel: „Všichni ven, do druhé věže narazilo další letadlo!“ Předtím ze střechy naší budovy sledoval, jak první věž hoří, a viděl tím pádem i náraz druhého letadla. Varoval nás, že jako federální budova jsme potenciálním cílem. Okamžitě jsme vystřelili a rychle seběhli po schodech ven, na Cadman Plaza, kde už stáli další lidé.

Co se tam dělo?

Někdo poslouchal rádio z auta, shromáždili jsme se kolem něj. Byl to šok, něco nepředstavitelného. Jak je možné, že ty dvě budovy, ikony New Yorku, hoří? Naše sekretářka se sesypala, protože jeden její blízký příbuzný tam pracoval. A my z rádia poslouchali, jak z těch budov padají věci a dokonce i skáčou lidi. V ten moment se dostavil i strach, ne o mě, ale o ty, kteří tam byli.

Znal jste někoho, kdo tam pracoval?

Já jsem tam celé léto chodil na přednášky Landmark Education, asi v patnáctém patře severní budovy. Znal jsem místní strážníky i nějaké inženýry a statiky, kteří tam měli kancelář. Nikomu z nich jsem se už nedovolal.

Co se dělo dál? Zůstali jste před budovou soudu?

Kolem nás neustále projížděly další a další hasičské vozy a sanitky. Já jsem si vzpomněl na rok 1993, kdy v podzemních garážích WTC explodovala bomba. Chodil jsem tehdy s jednou slečnou, která asi ve stém patře pracovala. Volala mi do studia (architektonického, pozn. red.), že je budou evakuovat. Později mi popisovala, že byl všude kouř a tma a oni schody scházeli dolů tak, že se všichni drželi za ruce. Šel jsem jí tehdy naproti a pamatoval si, že záchranářské vozy parkovaly na malém plácku na severní straně severní budovy. Tušil jsem, že to budou teď dělat stejně, ale došlo mi, že to není bezpečné. Že právě sem určitě bude něco padat.

Myslel jste si už v ten moment, že se budovy zřítí?

To ne. Ale byl jsem přesvědčený, že z místa, kam letadla narazila, něco spadne. Nějaká část budovy. Nebo kus pláště. Před tím jsem chtěl záchranáře varovat.

Vyrazil jste tedy na místo?

Ano, vzal jsem si stavební přilbu, baterku a přenosné rádio. Šel jsem přes Brooklynský most, proti mně tisíce lidí, které z oblasti spodního Manhattanu evakuovali. Na obloze se objevila nějaká letadla a já v rádiu slyšel, že terčem dalších útoků by mohly být právě mosty. A já byl přímo uprostřed toho, který je ikonou New Yorku. Tehdy jsem dostal strach. Říkal jsem si, že pokud na ten most opravdu zaútočí, bude po nás.

Co jste dělal? Utíkal jste pryč?

Vrátil jsme se zpátky k Brooklynu, ale pak jsem si všiml, že ta letadla byla naše, byly to F-16. Tak jsem zamířil zase na Manhattan. Když jsem byl uprostřed mostu, první budova začala padat, ta jižní. Dřív než jsem stačit vykřiknout „Pozor! Podívejte!“, budova se zřítila. Zmizela. Až teprve pak byl slyšet hřmot a lidé se začali otáčet. Všichni byli v šoku, že nevidí dvě budovy, ale jen jednu. Začala panika. Ženy utíkaly, ztrácely boty.

Vy jste pokračoval dál? Neotočil jste se?

Ne, šel jsem dál. Když jsem asi po deseti minutách dorazil k newyorské radnici, začala padat druhá budova. Během pár vteřin byl všude prach, nebylo vidět na metr. Sundal jsem si košili, omotal si ji kolem pusy a chtěl pokračovat dál. To už jsem ale viděl modrá světla policejních aut a zátarasy. Dál jsem se nedostal. Ale už bylo po všem, spadly obě budovy, nebylo koho varovat.

Kdy jste se rozhodl zapojit do záchranářských prací?

První den mě napadlo, že vstoupím do US Marines (k námořní pěchotě, pozn. red.). Emoce byly hodně zjitřené. Druhý den jsem se zaregistroval v centru Červeného kříže, kdyby mě potřebovali kvůli překladům z cizích jazyků. A v práci jsme všichni přemýšleli, jak můžeme pomoct. Rozhodli jsme se jít odklízet trosky. Ty se totiž rozprostřely na ploše zhruba šesti hektarů, což je víc než osm fotbalových hřišť. A hodně se toho zpočátku dělalo jen rukama.

Pustili vás na místo bez problémů?

Museli jsme přesvědčit policajty, Manhattan byl zavřený. Byla nás skupina asi osmi inženýrů a dělníků, měli jsme lopaty, krumpáče, lana. Nakonec nás tam sami odvezli. Přes prázdný Brooklynský most, do úplně vylidněného města. Bylo to jako po Armageddonu, přitom byl krásný slunečný den. Ale všude byl prach a ze zbytků budov stoupaly dva sloupy kouře. Pak jsme vjeli do Battery tunelu na jižním cípu Manhattanu. Když jsme z něj vyjeli, vypadalo to jako v nějaké měsíční krajině. Všude šero a mlha. Částice prachu sem vůbec nepustily sluneční paprsky.

S čím konkrétně jste na místě pomáhali?

Zapojili jsme se přímo do záchranářských prací, hledali jsme přeživší. Tušil jsem, že pokud někdo přežije, bude to ve výtahových nebo schodišťových šachtách. I když přesné plány jsem v tu chvíli neznal. Nikdo nevěděl, kde jsou. Světové obchodní centrum nebylo součástí New Yorku, byla to uměle vytvořená obchodní entita mezi státy New York a New Jersey, a proto spadala pod Port Authority of New Jersey and New York. Plány tedy nebyly uložené na stavebním úřadě, jedinou sadu jsem našel v jednom mobilním velícím centru. V jedné firmě na Canal Street, na které i nadále fungovala elektřina, na jih odsud byla vypnutá, jsem je nechal okopírovat. Jednu sadu výkresů jsem si nechal pro sebe, zbytek jsem rozdal hasičům a záchranářským složkám.

Našel jste někoho živého?

Mně se to nepodařilo. Ale třeba hasič Tiernach Cassidy, se kterým jsem se spřátelil, když jsem o svých zážitcích psal knihu (Věže: příběh 11. září, poprvé vyšla v roce 2011, pozn. red.), našel první den třináct lidí. To byl trošku balzám na jeho ránu, protože přišel o pět kolegů ze své zbrojnice. Našel i jednoho hasiče, který vyvázl jen s odřeninou na nose. První věc, kterou mu řekl, bylo: „Nemáš cigaretu?“

Co jste cítil, když jste tu zkázu viděl na vlastní oči?

Člověk jede v nějakém automatickém režimu a to, co vidí, ho nerozhodí. Měli jsme v sobě obrovskou dávku adrenalinu, chtěli jsme najít někoho živého a díky tomu jsme fungovali. Ale je pravda, že byly momenty, kdy jsem si tu hrůzu uvědomoval. Pravidelně, možná jednou za hodinu, se zapískalo na píšťalku a všechno se muselo zastavit. Lidi i stroje. Nikdo nesměl nic dělat. Jen jsme poslouchali, jestli něco neuslyšíme. Jestli někdo nebude třeba tlouct na nějaký sloup nebo volat o pomoc. Ale bylo ticho. To bylo asi horší než vidět všechny ty mrtvé. Představa, že už tam možná nikdo živý nebude.

Co se dělo v dalších dnech? Pomáhal jste dál?

Na místě jsem viděl, jak jsou hasiči na místě ztracení. Ti, kteří Světové obchodní centrum znali, ti z nejbližších požárních zbrojnic, byli na místě útoků jako první a většina jich tam zemřela. Teď tu byli hasiči z Long Islandu nebo Queensu, ti nevěděli, kde je která ulice. Výkresy, které jsem jim ofotil, jim moc nepomohly. Viděli Liberty Street, Liberty Plaza, Liberty Place a nevěděli, co je co. V ten moment mě napadlo vytvořit trojrozměrný model.

Jak dlouho vznikal?

Chtěl jsem ho vytvořit co nejrychleji, ten první byl tedy z papíru, velký asi 1,5 x 2 metry. Spolu se dvěma spolužáky z architektury na Cooper Union jsme ho postavili během víkendu. Byl to model celé oblasti, s věžemi, s vyznačenými výtahovými šachtami i schodišti, i místem dopadu trosek. Ty budovy spadly zajímavým způsobem. Zhroutily se samy na sebe a středové těleso zůstalo víceméně pohromadě, ale vnější stěny se jakoby rozevřely, podobně jako okvětní lístky, a pak padaly na okolní ulice. Když jsem model přivezl
do řídícího centra, kterému velel Mike Burton, říkali, že to je skvělé, ať pokračuju dál.

Jaké další modely tedy vznikly?

Následoval přesný stavební počítačový model s řezy, který zároveň dokázal modelovat různé situace, například odstranění stěny. Byl tedy čtyřrozměrný, tou čtvrtou dimenzí byl čas. Poté jsme se studenty architektury vytvořili model z plexiskla, který se dal různě rozebírat a skládat a ve kterém bylo vidět i do jednotlivých podzemních pater. V roce 2002 jsem spoluzaložil firmu na 4D vizualizace velkých stavebních projektů a s tou jsme pracovali na modelu, který se využil během soudního procesu s pojišťovnami.

Na řadu lidí dolehla tíha situace až zpětně. Zaznamenal jste to i vy?

Určitě, adrenalin nejede donekonečna. Na mě to začalo doléhat, když jsem tam začal objevovat méně. Tehdy mi došlo, co jsem všechno viděl, a dostal jsem deprese. Musel jsem chodit každý týden na terapie, kde jsem o svých zážitcích povídal. Díky tomu začalo vycházet ven vše, co jsem měl v sobě. Vracelo se mi to i v jednom snu.

Co se v něm odehrávalo?

Byl jsem na prostranství, na kterém se nacházely dva bazény. Půdorysem to odpovídalo budovám WTC. Okolo ležely ženské postavy, přikryté bílými rouchy. V jeden moment se začaly zvedat, roucha z nich sklouzla a ony, nahé, se ke mně přibližovaly, vznášely se. Začaly otevírat ústa, ale nebylo nic slyšet. A já se vždycky probudil. Až když jsem si připustil, že mi nic nevyčítají, že mi třeba jen chtějí poděkovat, že jsem jim chtěl pomoct, přestal se mi sen vracet.

Vrací se vám ještě dnes nějaké negativní emoce?

Tohle naštěstí neustále odeznívá, každým rokem je to slabší. Když třeba slyším hasičskou sirénu, už si ani neuvědomím, že to se mnou něco dělá. Nejsilněji to mám s tím pachem. Ten nezapomenu nikdy. Pach spálených kanceláří i lidských těl. To pro mě bude vždycky nejsilnější.

Jak vás tyhle zážitky změnily?

Cítím ještě víc než dřív, že New York je mou součástí. Je to fantastické místo plné úžasných lidí, kteří jsou pozitivně naladěni. Život v New Yorku není jednoduchý, ale oni se soustředí na to dobré. Řekl bych, že je 11. září ještě víc posílilo a stmelilo. A to vnímám i u sebe.

Jak 11. září prožijete? Víte, co budete dělat?

Vždycky se snažím si vzít volno a spojit si ten den s něčím příjemnějším. Každý rok si třeba píšeme s Tiernachem Cassidym, hasičem, se kterým jsem se spřátelil. On díky tomu, co se stalo, má dvě děti. Chtěl si na záda nechat vytetovat obrázek hořících věží a jména svých pěti kolegů, kteří tam zemřeli. Chodil do salónu celý rok a na recepci seděla pohledná Ekvádoranka, s níž se postupně seznamoval. Děti jsou na tyhle vzpomínky nejlepším balzámem. Což vidím i u sebe. Kdybych neměl syna, bylo by to pro mě horší. Víte, ona je to nepřenositelná zkušenost. Nedá se to předat.

Jiří Boudník (*1970)
Americko-český architekt. Narodil se v Plzni, kde vystudoval stavební průmyslovou školu. V 17 letech spolu s matkou a sestrou emigroval do USA. Vystudoval umění na Munson Williams Proctor Institute School of Art a architekturu na Cooper Union. 11. září 2001 pracoval jako projekční inženýr na stavbě budovy Federálního soudu. Po útocích na Světové obchodní centrum se začal podílet na záchranářských a odklízecích pracích, svými 3D modely výrazně pomohl hasičům a záchranářům. O svých zkušenostech napsal knihu Věže: příběh 11. září, která poprvé vyšla v roce 2011. Její audio verzi namluvil herec Pavel Batěk. Má vlastní architektonický ateliér.