Do krve upřímné dobrodružství jedné emigrace
David Růžička
Jiří Boudník, česko-americký architekt a plzeňský rodák, vydává poutavou knihu o své cestě do emigrace. Text nazvaný A zalévej kytky: Příběh uprchlíka by se dal přirovnat k plastické virtuální mapě tohoto útěku, doplněné o směs vůní rozličných prostředí, popkulturní zvukový podkres dobových hitů a filmových soundtracků a pomyslná oblaka – čtenářem spolu prožitelné emoční zóny pestrých barev. Směs, která činí Boudníkův životní příběh strhujícím. V roce 1987 jeho rodina unikla z celkového marasmu, ze kterého v každodenním životě v socialistickém bloku nebylo téměř úniku, zejména pro ty, kteří neměli ten správný kádrový profil. Dovolená v Jugoslávii se stala klíčovým mezníkem pro útěk do svobodného světa.
Pro své poutavé vyprávění Jiří Boudník zvolil zajímavou formu, kombinující jazyk a vidění sedmnáctiletého kluka, jímž v době útěku byl, s dobovými doklady, účtenkami, texty dopisů s přáteli, apod. Vše potrhují autorovy vlastní ilustrace knihy. Boudník tak důvtipně konstruuje přehlednou a podrobnou mapu svého útěku, na které ovšem dokumentuje i atmosféru různých prostředí, ve kterých se pohyboval. Tábory pro vystěhovalce v Rakousku, americké začátky. Nemilosrdně vykresluje i všechna pozitiva prolínající se s negativy života v exilu, včetně kaleidoskopu nejrůzněji tónovaných lidských povah, s nimiž se během svého putování setkal. Kniha tak překračuje rámec pouhého svědectví o putování za vysněnou svobodou. Je knihou iniciační, dokladem přerodu člověka přecházejícího z jednoho typu společnosti do jiné, události, která ač byla plánovaná, stala se prakticky ze dne na den. Sedmnáctiletý student plzeňské průmyslovky odešel jen s vlastní matkou a mladší sestrou, která o záměru emigrovat nevěděla, aby nedošlo k vyzrazení plánu, a tak s sebou vzala do nového světa za železnou oponou jen své dvě nejoblíbenější panenky. Jaká byla úskalí rakouského shromažďovacího „lágru“? Jakým způsobem se rodina musela vyrovnávat s pokusy o zneužívání jejich situace uprchlíků, někdy i dříve uprchlými krajany? Kdo pomohl? Jak vypadala práce na černo v době čekání na přistěhovalecké vízum do USA? A jaké zázemí čekalo emigranta při pokusu vybudovat si v nové, snad ve všech principech diametrálně odlišné zemi, svou další existenci? První facka na svobodné půdě. Kulturní šok. Americká střední škola. Ale i spousty filmů, které se do československých kin tehdy nedostaly. Hudba. Popkultura. Umění. Obrovský kaleidoskop podnětů. Jiří Boudník neuhýbá před ničím, zvláštní optika sedmnáctiletého kluka, střetávajícího se s jinou realitou, než doposud znal, propůjčuje textu knihy někdy i velmi dobrodružné rysy. Mrazivě působí i jeho první setkání s budovami Světového obchodního centra (World Trade Center, WTC), zejména pro ty, kdo již četli autorovo předchozí knihu, Věže – příběh 11. září, popisující strhujícím způsobem události, k nimž došlo v Americe roku 2001 a kterých se Jiří Boudník sám účastnil. Zajímavý podtón dodává knize také epilog, ve kterém se Boudník vyrovnává i s rodinnými peripetiemi v poválečném Československu, zejména příběhem dědečka, působícího na přelomu 40. a 50. let ve Sboru národní bezpečnosti. Díky Boudníkovu pátrání po životních osudech předků zjišťujeme, že jeho rodina byla v živém kontaktu s řadou významných dějinných událostí. Boudník s upřímností vlastní jeho způsobu vyprávění dochází k závěru, že ani přes některá konání svých předků, která lze vnímat kontroverzně, by na svém rozhodnutí emigrovat nic neměnil. Dozvíme se také příběh seznámení autorových rodičů i další peripetie, kdy špatný kádrový profil znamenal nemožnost uplatnit se plně v zatuhlé společnosti, poznamenané vládnoucí ideologií komunismu. To vše nakonec uzrálo v rozhodnutí opustit nesvobodný svět. Do rodné Plzně se Jiří Boudník i jeho blízcí mohli vrátit až po sametové revoluci.
Plzeňský architekt Jiří Boudník detailně zdokumentoval svůj útěk do svobodného světa
Aby se nezapomnělo
4. července 1987, na Den americké nezávislosti, se plzeňská rodina bez otce vydává na několik let připravovanou dovolenou do Jugoslávie. Čítá krásnou a statečnou maminku Stáňu, sedmnáctiletého Jirku a desetiletou Stáničku, která si na cestu na radu bratra přibaluje hned dvě panenky. O jejich plánované emigraci do USA nesmí nikdo vědět; ani babička.
Kniha …A zalévej kytky s podtitulem Příběh uprchlíka, je unikátní svědectví, psané člověkem s velkým srdcem, s nadhledem a touhou být platný taky někomu jinému, než jen sám sobě. Je to netradiční story jako stvořená pro film: vyprávěná jako pásmo akčních historek z rakouského uprchlického tábora, z tamního shánění podřadných prací i jako koláž humorných setkání s často podivnými lidmi.
Poctivě, vtipně zpracované tříleté dobrodružství sedmnáctiletého kluka, který hodně myslí na holky, ale stihne u toho i v uprchlickém táboře uživit celou rodinu, prodávat vajíčka, spravovat auta i péct pizzy a pak se rychle etablovat v USA, končí americkým happy endem – zvacím dopisem. V něm je Jiří Boudník přijat na architekturu na prestižní vysokou školu Cooper Union v New Yorku, v červnu roku 1991.
Boudníkův emigrantský cestopis je napínavý, ukázněně napsaný a plný detailů – včetně dobových kreseb, oficiálních povolení a jiných dokumentů. Silou své výpovědi připomíná, že to, v čem žijeme, rozhodně není samozřejmost. A taky, že to, jak se svobodou v současné době nakládáme, rozhodně není v pořádku.
5 hvězdiček Veronika Bednářová/Reflex