Před mnoha lety,
během studií na škole architektury The Irwin S. Chanin School of Architecture na The Cooper Union v New Yorku nám profesor Peter Eisenman řekl, že architekt není architekt, dokud nenapíše knihu. A že by se neměl o nic takového pokoušet dříve, než mu bude 35 let. Peter, obě podmínky jsem splnil.
Má první kniha se jmenovala Věže –příběh 11. září a byla, krom hlavního tématu 11. září v New Yorku taky o architektuře a jejím vývoji, o statice, a mrakodrapech.
Mrakodrapy byly, hned po škole, mým prvním důvěrným seznámením se stavebními řemesly, s architekturou.
O architektuře jsem rád četl, především články od Herberta Muschampa v The New York Times, kam Muchamp v roce 1992 čerstvě nastoupil jako literární kritik architektury. Psal o architektuře, jako by šlo o život.
Možná jemu často i šlo, frekventoval Andy Warholovu slavnou Factory, kde se mohlo stát cokoli, vášnivě diskutoval s architekty, kteří tehdy byli mými profesory – John Hejduk, Peter Eisenman, Ric Scofidio, Toshiko Mori, Diana Agrest. Lebbeus Woods, Diane Lewis, Michael Webb, Daniel Libeskind a další.
Další knihy byly Češké ženy bez hranic a Čeští muži bez hranic o slavných českých ženách a mužích – emigratech, kteří nás proslavili ve světe. Poslední knihou, o naší vlastní emigraci, je kniha A zalévej kytky – příběh uprchlíka.
A zalévej kytky . . . příběh uprchlíka
Do krve upřímné dobrodružství jedné emigrace David Růžička Jiří Boudník, česko-americký architekt a plzeňský rodák, […]
Čeští muži bez hranic
Kniha z roku 2017 navazuje na předchozí knihu „České ženy bez hranic“ z roku 2013 o dvanácti […]
České ženy bez hranic
Kniha z roku 2013 o dvanácti výjimečných ženách, které musely opustit rodnou zemi, aby mohly naplno […]
Věže – příběh 11. září
Příběh je nejen o Věžích, ale i o konceptu věží, o tom, co znamená dosáhnout osobního vrcholu, o vztahu mezi vrcholem a úplným dnem.