Před mnoha lety, 

během studií na škole architektury The Irwin S. Chanin School of Architecture na The Cooper Union v New Yorku nám profesor Peter Eisenman řekl, že architekt není architekt, dokud nenapíše knihu. A že by se neměl o nic takového pokoušet dříve, než mu bude 35 let. Peter, obě podmínky jsem splnil. 

Má první kniha se jmenovala Věže –příběh 11. září a byla, krom hlavního tématu 11. září v New Yorku taky o architektuře a jejím vývoji, o statice, a mrakodrapech. 

Mrakodrapy byly, hned po škole, mým prvním důvěrným seznámením se stavebními řemesly, s architekturou. 

O architektuře jsem rád četl, především články od Herberta Muschampa v The New York Times, kam Muchamp v roce 1992 čerstvě nastoupil jako literární kritik architektury. Psal o architektuře, jako by šlo o život. 

Možná jemu často i šlo, frekventoval Andy Warholovu slavnou Factory, kde se mohlo stát cokoli, vášnivě diskutoval s architekty, kteří tehdy byli mými profesory – John Hejduk, Peter Eisenman, Ric Scofidio, Toshiko Mori, Diana Agrest. Lebbeus Woods, Diane Lewis, Michael Webb, Daniel Libeskind a další.

Další knihy byly Češké ženy bez hranic a Čeští muži bez hranic o slavných českých ženách a mužích – emigratech, kteří nás proslavili ve světe. Poslední knihou, o naší vlastní emigraci, je kniha A zalévej kytky – příběh uprchlíka.