Jsou Američané opravdu tak rozmazlení
Veronika Bednářová 23. srpna 2003
Jedna věc mě na výpadku proudu v Americe a Kanadě překvapila, totiž posměšné úšklebky Čechů: „No jo, vypnuli Američanům ledničky, tak jsou z toho celí pryč, asi se jim to nikdy nestalo.“ Stalo – proud vypadává i v Americe a docela často, i když ne v tak velké míře. Jenže Američané tentokrát neopouštěli svoje domy kvůli zkaženému salámu. Prostě se – báli. Architekt Jiří Boudník poslal Reflexu svůj příběh, jenž možná odpoví na otázku v nadpisu.
Když se v New Yorku v pátek zase rozsvítilo, vypitá piva v irské hospodě na Manhattanu jsem už nepočítal. Seděli jsme ve tmě a pili jen lahváče, protože ty se mohly chladit tak, že jste je postavili do sáčku s ledem. Sáčky koupíte v každé malé sámošce. Na Dvaačtyřicáté a v Bronxu už proud šel, a tak hospodský poslal do fungujících krámů tlupy dobrovolníků, aby igelitové pytlíky donesli. Z ledu se stala tvrdá měna – kdyby nezavřeli Wall Street, klidně by se s ním dalo obchodovat.
Do baru jsem přijel autobusem ze Southoldu, malého města na konci Long Islandu, kde jsem strávil temnou letní noc, miniaturní verzi Boccacciova Dekameronu. Se svými sousedy Danem, Vanessou a jejich tříměsíčním synem jsme uprchli chaosu New Yorku.
Když ten proud vypnuli, zrovna jsem si dával dvacet. Vzbudil jsem se, venku bylo podezřele ticho a ještě divnější bylo, že jsem na ulici slyšel rádia. Nebyly to poslední songy Britney Spearsové, ale zprávy. Ztuhl jsem, protože to vypadalo úplně stejně jako dopoledne 11. září, když se lidé tlačili na ulicích u otevřených dveří svých vozů a poslouchali zprávy z autorádií.
Místní seděli na schodech u domovních vchodů a tvářili se, že jim někdo něco vzal. Pak jsem uslyšel svoje jméno, otevřel dveře a dovnitř vpadli mí kamarádi Dan a Vanessa. „Vypnuli proud od Detroitu až po Toronto. “ V tu ránu jsem byl přesvědčen, že to byli teroristé. Nebo že právě teď udeří, že jsou připraveni, teď, když jsme ve tmě, lehce dosažitelní a sedíme tu jako trubky. Zkoušel jsem volat kamarádům, kolegům, mamince. Nebyl signál – to už jsem znal. Vůbec všechno mi bylo důvěrně známé.
U telefonních budek už čekaly hrozny lidí. „Pojeďme odsud. Už máme sbaleno. Pojďme to přečkat v Southoldu. S dítětem tu nemůžeme v tomhle pařáku zůstat. Co když zaútočí, co když vybuchne ve tmě bomba?“ řekl můj kamarád Dan, co se narodil v Izraeli a vyrůstal v Keni. Jeho žena Vanessa je Rakušanka a mnoho let mi stála modelem. Maloval jsem ji, když byla tanečnice, i později, když byla těhotná. Teď držela v náručí Emmeta.
Vzal jsem batoh, tužkové baterie, baterky, nůžky, lano, igelitové sáčky, kobercovou pásku, holínky, oranžovou bezpečnostní vestu, mapy, plastikové láhve s vodou a další věci. Řídil jsem z Brooklynu do Queens, semafory nefungovaly. A tak se na silnicích uplatňovalo nepsané pravidlo, že kdo přijel na křižovatku první, mohl jet. Pak začali místo semaforů fungovat normální lidé, teprve o mnoho hodin později se do toho vložila policie. Byl jsem zase pyšný na město, kde žiji. Lidé se chovali slušně, velmi civilně a neafektovaně, úplně stejně jako v hodinách a dnech po 11. září. Vzpomněl jsem si také na poslední výpadek proudu v roce 1977.
Tehdy New York zavřel Harlem a de facto tak uvěznil do ghetta celou černošskou populaci, jež byla oddělena od zbytku manhattanské střední třídy. Tisíce lidí tehdy zatkli, stovky policistů byly zraněny. Teď se nic takového nestalo. A tak když se v tom malém baru na Manhattanu po dvaceti čtyřech hodinách znovu rozsvítilo, měl jsem pocit, že přišel Ježíšek. Jásali jsme jak malí a oslavovali Nový rok. Cizí lidé se objímali. No nemilujete snad New York?
JIŘÍ BOUDNÍK, MANHATTAN
Autor je architekt, žije v New Yorku, výrazně se podílel na záchranných pracích po 11. září 2001 na místě bývalého Světového obchodního centra. Jeho koníčkem jsou kresby holek ze sousedství v Brooklynu, kde bydlí.
